Česku utíkají miliardy ve větru. Povolení trvá roky a síť se tváří, že je pořád rok 2006

Kuba zažívá i několikadenní blackouty. Lidé tam bez elektřiny vaří, spí, pracují i zoufají. Zní to jako vzdálený karibský problém. Jenže každá země, která podcení energetickou infrastrukturu, nakonec narazí na stejnou otázku: odkud poteče proud, až staré zdroje přestanou stačit?

Česko zatím blackouty kubánského typu neřeší. Má silnou přenosovou soustavu, jaderné elektrárny, stále hodně uhlí a průmysl, který si stabilitu tvrdě hlídá. Jenže v jedné věci se chováme skoro komicky: vítr kolem nás fouká, moderní turbíny umějí vyrábět levnou elektřinu i ve vnitrozemí, sousedé staví po gigawattech, ale česká větrná energetika se plazí tempem okresní silnice v pátek odpoledne.

Na konci roku 2025 mělo Česko podle České společnosti pro větrnou energii zhruba 377,9 MW instalovaného výkonu ve větru. To je výkon, který Německo přidá za několik týdnů lepší výstavby. Ne za dekádu. Německo mělo na konci roku 2025 jen ve větru na pevnině přes 68 GW. Ano, jsme menší země. Ne, rozdíl tím nevysvětlíme.

Problém není jeden. Česká větrná energetika zaostává hlavně ve dvou oblastech: v povolování a v praktickém zapojení nových zdrojů do trhu a sítě. První brzda je papírová. Druhá fyzikálně-obchodní. Dohromady tvoří skvělý český vynález: elektřinu, kterou bychom mohli mít, ale raději o ní pořád vedeme řízení.

Větrníky nejsou exotika. Exotické je české tempo

Česká republika má dnes více než 220 větrných elektráren. Nejstarší stojí od roku 1993 na Hostýně. Největší větrný park najdeme v Ústeckém kraji a má 21 turbín. To zní hezky, dokud se nepodíváme na vývoj výkonu.

V roce 2014 mělo Česko ve větru 278,2 MW. Na konci roku 2025 to bylo 377,9 MW. Za jedenáct let tedy přibylo zhruba 100 MW. To není transformace energetiky. To je údržbový režim. Pro srovnání: česká fotovoltaika se mezi lety 2022 a 2025 zvedla zhruba z 2,45 GW na 4,74 GW. Soláry znovu nastartovaly. Vítr zatím přešlapuje na místě a kouká, jak mu ujíždí autobus.

Přitom větrná energetika má v českém mixu jednu zásadní výhodu. Vyrábí hlavně v jiné části roku a dne než fotovoltaika. Solár je král poledne a léta. Vítr pomáhá v zimě, večer, v noci a při špatném počasí. Právě tehdy bývá spotřeba vysoká a fotovoltaika logicky mlčí. Energetika postavená jen na slunci je jako hospoda otevřená pouze v době oběda. Užitečné, ale večeři tím nevyřešíte.

Státní klimaticko-energetický plán počítal v ambicióznějším scénáři s větrným výkonem kolem 1,5 GW v roce 2030. Z 377,9 MW na 1,5 GW za pět let? To by znamenalo přidat přes 1,1 GW. Jinými slovy přibližně trojnásobek všeho, co tu stojí dnes. Ne nemožné. Ale s českým tempem poslední dekády je to spíš sportovní fantasy.

A nejde jen o klima. Jde o cenu elektřiny, lokální příjmy obcí, menší dovoz paliv a odolnost soustavy. Blackouty na Kubě ukazují extrémní verzi toho, co se stane, když systém zestárne, paliva chybí a stát nemá pružnost. Česko je jinde. Ale pohodlná víra, že stabilita se dědí navždy, je energeticky dost drahý koníček.

První brzda: povolování, ve kterém zestárne i projektant

Větrná elektrárna v Česku často nestojí na tom, že by investor neuměl sehnat turbínu. Nestojí na tom, že by technologie nebyla vyzkoušená. Nestojí ani na tom, že by všude foukalo málo. Často stojí na povoleních.

Komora obnovitelných zdrojů energie opakovaně upozorňuje, že povolování větrných projektů u nás trvalo běžně 10 i více let. Někdy 10 až 15 let. To je v energetice absurdní čas. Za takovou dobu se změní ceny turbín, územní plány, vedení obcí, pravidla podpory, úrokové sazby i nálada veřejnosti. A někdy i investorova vůle žít.

Nový zákon o urychlení využívání obnovitelných zdrojů energie, vyhlášený jako zákon č. 249/2025 Sb., má část tohoto problému řešit. Zavádí mimo jiné akcelerační oblasti. Tedy území, kde se má dopředu posoudit vhodnost pro výstavbu obnovitelných zdrojů. V těchto oblastech by mělo být povolování kratší, v ideálním případě kolem jednoho roku. Mimo ně se mluví o lhůtě do dvou let.

Na papíře to vypadá jako civilizace. Jenže papír je v české energetice velmi trpělivý materiál. Klíčové bude, jak stát akcelerační oblasti opravdu vymezí. Pokud budou příliš úzké, rozkouskované, plné dalších podmínek a fakticky nepoužitelné, bude to jen nový nápis na staré brzdě. Komora OZE už v roce 2026 připomínkovala návrh změny územního rozvojového plánu právě kvůli riziku, že akcelerační oblasti mohou vytvářet nové bariéry místo zrychlení.

Tady je první velké české zaostávání. Ne v technologii. V administrativní schopnosti říct: tady větrník být může, tady ne, a rozhodneme v rozumném čase. Energetika nepotřebuje povolení vždy kladné. Potřebuje povolení předvídatelné. Investor snese „ne“. Co nesnese, je deset let čekání na „možná“.

Chcete ušetřit na energiích?

Zjistěte, kolik můžete ušetřit sdílením elektřiny z FVE nebo optimalizací bateriového úložiště.

Spočítat úsporu →

Obce chtějí jistotu, ne powerpoint o zelené budoucnosti

Větrná elektrárna je vždy lokální politika. Neexistuje anonymní turbína. Někdo ji vidí z okna. Někdo slyší obavy sousedů. Někdo řeší dopad na krajinu, ptáky, turistiku nebo cenu domu. A někdo chce vědět, co z toho bude mít obec.

Dobrá zpráva: moderní projekty už se nedají dělat stylem „přijel investor, ukázal mapu, odjel s razítkem“. Obce chtějí podíl na přínosech. A mají pravdu. Větrník stojí v jejich území. Pokud má vyrábět elektřinu pro trh, musí také něco nechat místním. Může jít o pravidelné příspěvky do rozpočtu, levnější elektřinu pro obecní budovy, podporu komunitní energetiky nebo zapojení obyvatel do sdílení elektřiny.

Právě tady dává smysl propojit větrné projekty s širším modelem lokální energetiky. Ne každý občan bude spoluvlastnit turbínu. Ale obec může kombinovat větrnou výrobu, fotovoltaiku na školách, bateriové úložiště, chytré měření a sdílení elektřiny. Praktický základ pro podobné modely popisuje Smart Energy Share na stránce sdílení elektřiny. Pro municipality je relevantní také stránka pro obce a města, protože právě obce budou u větru politickým jazýčkem na vahách.

Legislativa se v tomhle začala hýbat. Komunitní energetika, energetická společenství a aktivní zákazníci dávají obcím nové nástroje. Jenže nástroj není výsledek. Starosta nepotřebuje slyšet, že „energetická transformace přináší příležitosti“. Potřebuje tabulku: kolik elektřiny, komu, za jakou cenu, s jakým rizikem a kdo zvedne telefon, když měření nefunguje.

Proto vedle povolování zaostáváme i v praktickém převodu výroby do lokální hodnoty. Vítr nemůže být jen cizí turbína za vesnicí. Musí být součást dohody. Jinak se z každého projektu stane referendum o výhledu z návsi. A to větrná energetika prohraje častěji, než si její fanoušci připouštějí.

Druhá brzda: síť, flexibilita a trh, který neumí dost rychle uhýbat

Druhá slabina je méně vidět. Nemá podobu úředního razítka. Jmenuje se připojení, flexibilita a řízení soustavy.

Nové větrné elektrárny nevyrábějí podle přání dispečera. Vyrábějí podle počasí. To neznamená, že jsou nespolehlivé. Znamená to, že systém musí být chytřejší. Potřebuje lepší predikci, rychlejší trhy, akumulaci, řízení spotřeby a schopnost odměnit zdroje i odběratele za pružnost.

Česko v tomhle dohání dluh. Máme kvalitní přenosovou soustavu, ČEPS zvládá stabilitu systému na vysoké úrovni. Jenže distribuční soustavy byly dlouho stavěné hlavně na jednosměrný tok elektřiny: velká elektrárna, vedení, zákazník. Dnešní model je jiný. Elektřina teče z fotovoltaik, bioplynek, kogenerací, baterií a časem i větrných parků. Do toho přibývají tepelná čerpadla, elektroauta a firemní spotřeba, která se může řídit podle ceny.

Tady větrná energetika naráží na stejnou otázku jako fotovoltaika: kam s elektřinou, když fouká hodně, a odkud brát výkon, když nefouká? Odpověď není „nestavět“. Odpověď je flexibilita. Bateriová úložiště, agregace flexibility, řízení spotřeby, služby výkonové rovnováhy a chytré obchodování.

Praktický rozcestník k tomu nabízí obchodování flexibility a také služby výkonové rovnováhy. Pro firmy, které řeší vlastní spotřebu a nákup elektřiny, je užitečný i přehled pro firmy. Hlavní projekt najdete zde: Smart Energy Share.

Bez těchto služeb se bude opakovat známý český paradox. Budeme chtít levnější elektřinu, ale budeme pomalu připojovat zdroje, které ji mohou vyrábět. Budeme chtít méně uhlí, ale nebudeme dost rychle stavět náhradu. Budeme chtít stabilní síť, ale flexibilitu necháme jako okrajové téma pro energetické nadšence. To není strategie. To je čekání na drahou fakturu.

Evropa utíká. A nečeká, až si v Česku dopíšeme metodiku

Evropský kontext je pro Česko trochu nepříjemný. WindEurope uvádí, že Evropa v roce 2025 postavila přes 19 GW nového větrného výkonu a celkově se dostala zhruba na 304 GW. Německo samo mělo na konci roku 2025 přes 68 GW větru na pevnině. V roce 2025 přidalo kolem 4,6 GW onshore výkonu a povolilo téměř 20,8 GW nových pevninských větrných projektů.

Česko? Celý instalovaný výkon 377,9 MW. Tedy méně než desetina německého ročního přírůstku na pevnině. Jasně, Německo má moře, severní roviny, větší ekonomiku a dlouhou průmyslovou tradici ve větru. Ale ten rozdíl už není jen geografický. Je institucionální.

Polsko je další zajímavý soused. Ještě nedávno působilo v obnovitelných zdrojích opatrně, někdy vyloženě zabrzděně. Přesto už na konci roku 2025 podle polského ministerstva přesáhl podíl OZE na instalovaném výkonu 50 % a výroba z obnovitelných zdrojů se dostala přes 30 % celkové výroby elektřiny. Polsko má své problémy, síťové fronty i politické kotrmelce. Ale směr je jasný.

Česká debata se často zasekne u věty „u nás tolik nefouká“. Jenže moderní turbíny jsou vyšší, účinnější a pracují i v lokalitách, které by před dvaceti lety dávaly menší smysl. Nikdo rozumný netvrdí, že z Česka bude Dánsko. Ale tvrdit, že skoro 380 MW je přirozený strop země s průmyslovou spotřebou kolem desítek TWh ročně, je pohodlná výmluva.

Více o komunitní vrstvě celé změny se dá najít na sdilenielektriny.com. Legislativní příběhy obcí a lokálních projektů dobře doplňuje také electric-share.cz. Právě tam se bude lámat odpor nebo podpora veřejnosti. Ne v bruselském grafu. V zastupitelstvu, u hasičárny a u člověka, který chce vědět, zda mu větrník sníží účet, nebo jen pokazí výhled.

Co musí Česko udělat, aby vítr nebyl jen hezká prezentace

První krok je tvrdě praktický: vymezit použitelné akcelerační oblasti. Ne akademicky. Ne tak, aby to dobře vypadalo v mapové vrstvě. Použitelně. Musí jít o lokality, kde se projekt dá reálně povolit, připojit a postavit. Pokud stát nakreslí zóny, které zablokují jiné limity, bude to drahý žert.

Druhý krok je sjednotit rozhodování úřadů. Investor, obec i občané musí předem vědět, co se posuzuje, kdo rozhoduje a v jaké lhůtě. Není normální, aby jeden projekt roky pendluje mezi stanovisky, odvoláními, územním plánem a novými požadavky. Ochrana přírody a krajiny je legitimní. Nekonečný proces není ochrana. Je to alibi.

Třetí krok je dát obcím férový balík výhod. Peníze do rozpočtu jsou základ, ale nestačí. Místní lidé musí mít možnost vidět přínos v ceně elektřiny, v komunitním projektu, v obecních budovách, v osvětlení, ve škole, v čističce, v teplárně. Energetika je fyzická věc. Lidé jí věří víc, když ji vidí na účtu, ne na billboardu.

Čtvrtý krok je propojit vítr s flexibilitou. Nové větrné zdroje by měly vznikat s plánem řízení výroby, predikce, obchodování a případně akumulace. Ne každý větrný park potřebuje vlastní baterii. Ale každý větší projekt by měl mít jasné napojení na trh, agregátora nebo odběratele, který umí elektřinu využít chytře. Kdo chce sledovat logiku cen, měl by řešit i spotové ceny elektřiny a denní trh.

Pátý krok je mluvit s lidmi normálně. Ne jako tisková zpráva. Větrná elektrárna má dopady. Je vidět. Mění krajinu. To se nedá okecat. Ale má také výnosy, vyrábí bez paliva, stabilizuje zimní bilanci a snižuje závislost na uhlí a plynu. Férová debata nezačíná větou „odpůrci jsou nevzdělaní“. Začíná větou „tady jsou čísla, tady jsou dopady, tady je kompenzace“.

Závěr: vítr nečeká. Investoři také ne

Česká větrná energetika nepůsobí jako obor bez potenciálu. Působí jako obor uvězněný mezi starým povolováním a pomalou modernizací trhu. To jsou dvě klíčové oblasti, ve kterých silně zaostáváme. A obě se dají opravit. Ne přes noc. Ale dají.

Rok 2030 je za rohem. Pokud má Česko vyrůst z necelých 0,4 GW větru alespoň k hodnotám kolem 1,5 GW, musí se stavět každý rok. Ne jednou za čas slavnostně otevřít tři turbíny a tvářit se, že běží revoluce. Potřebujeme stovky megawattů nových projektů, funkční akcelerační oblasti, rychlé povolování, připojitelné lokality a trh, který umí ocenit flexibilitu.

Kontroverzní předpověď? Pokud se to nepodaří, Česko nebude mít problém jen s klimatickými cíli. Bude mít problém s cenou elektřiny pro průmysl a s důvěrou obcí v energetickou transformaci. Soláry samy zemi neutáhnou. Jádro samo přijde pozdě a draze. Plyn nechceme pálit pokaždé, když nefouká a nesvítí. A uhlí nám politicky i ekonomicky mizí pod rukama.

Vítr není spása. Je to jeden z mála domácích zdrojů, který umí vyrábět hodně elektřiny právě tehdy, kdy ji solár vyrábí málo. Kdo ho bude dalších pět let blokovat, nebude chránit českou krajinu před turbínami. Bude chránit starý energetický model před realitou.

Zdroje

Obchodujete s batteriovými úložišti nebo hledáte partnera pro flexibilitu a day trading elektřiny? SmartEnergyShare nabízí kompletní řešení pro BESS projekty od 50 do 250 kW — obchodování flexibility, SVR služby a IoT monitoring. Zjistěte víc →

Další články na toto téma najdete na: SmartEnergyShare.cz Horko a bezvětří vystřelilo ceny elektřiny. Česko zažilo ... Vice o horko a