Evropa potřebuje posílit stárnoucí sítě. Dálnice pro elektřinu brzdí byrokracie

NADPIS: Vaše solární panely čekají na připojení roky. Za vším stojí síť stará jako Husák

Transformátor v rozvodně kousek od Brna byl instalován v roce 1978. Slouží dodnes. Není to výjimka, je to průměr. Většina evropské přenosové a distribuční soustavy vznikla v éře, kdy se elektřina vyráběla ve velkých uhelných a jaderných blocích a tekla jedním směrem – od elektrárny k zásuvce. Dnes teče všude, ve všech směrech, a síť to nezvládá. Ne proto, že by chyběly peníze na kabely. Ale proto, že na papírování kolem jednoho vedení vysokého napětí padnou klidně i tři roky, než se vůbec začne kopat.

Zní to jako administrativní detail. Ve skutečnosti je to hlavní důvod, proč tisíce žadatelů o připojení fotovoltaiky, bateriového úložiště nebo nabíjecí stanice čekají ve frontě měsíce až roky. A proč Evropa riskuje, že nesplní vlastní klimatické cíle ne kvůli nedostatku turbín nebo panelů, ale kvůli razítkům.

Síť navržená pro jiné století

Evropská rozvodná soustava je z velké části dílem poválečné a poté socialistické či státní elektrifikace. V Česku tvoří páteř sítě vedení a rozvodny budované od 60. do 80. let, kdy se počítalo s centralizovanou výrobou v Dukovanech, Temelíně a hnědouhelných elektrárnách severních Čech. Tok energie byl jednosměrný a předvídatelný. Dnešní realita je jiná – desítky tisíc střešních fotovoltaik, komunitní baterie, nabíječky elektromobilů a průmyslové akumulátory generují a spotřebovávají energii chaoticky, lokálně a obousměrně.

Podle asociace Eurelectric je přes 40 % evropských distribučních vedení starších 40 let. ENTSO-E, sdružení evropských provozovatelů přenosových soustav, upozorňuje, že bez masivní modernizace nebude možné do roku 2030 připojit plánovaný výkon obnovitelných zdrojů ani zdaleka. Nejde přitom jen o vedení – zastaralé jsou i transformátory, ochrany a řídicí systémy, které nezvládají rychlé změny toků výkonu způsobené oblačností nad solárním parkem nebo večerní špičkou nabíjení elektromobilů.

Čím starší síť, tím nižší kapacita pro nové připojení. A tady začíná ten skutečný problém.

Fronty na připojení: kde vázne byrokracie

Žadatel o připojení nové fotovoltaiky nebo bateriového úložiště v Česku dnes prochází procesem, který má na papíře jasná pravidla, v praxi ale trvá měsíce. Nejde jen o techniky, kteří fyzicky posuzují kapacitu trafostanice. Je to řetězec: studie připojitelnosti, rezervace výkonu, územní řízení, stavební povolení, vyjádření dotčených orgánů, případně EIA posouzení vlivu na životní prostředí u větších projektů. Každý krok má vlastní úřad, vlastní lhůtu a vlastní odvolací řízení.

ČEZ Distribuce v posledních letech opakovaně hlásila desítky tisíc žádostí o připojení výroben v evidenci, z nichž značná část čeká na uvolnění kapacity v konkrétní lokalitě. Podobně na tom je EG.D na jižní Moravě i Vysočině nebo PRE v Praze. Problém není zlá vůle distributorů – je to fyzická kapacita vedení a transformátorů, kterou nelze navýšit rychleji, než dovolí stavební řízení.

Na evropské úrovni je situace obdobná, jen ve větším měřítku. Podle IEA trvá v některých členských státech EU povolení pro nové přenosové vedení v průměru sedm až deset let. RED III direktiva měla zkrátit povolovací procesy pro obnovitelné zdroje, ale síťová infrastruktura – tedy samotné dálnice pro elektřinu – zůstává mimo hlavní ohnisko zjednodušení. Výsledek: vyrobit zelenou elektřinu je dnes často rychlejší než ji dostat tam, kde je potřeba.

Kolik to bude stát a kdo to zaplatí

Čísla jsou otřesná i pro lidi zvyklé na velké investiční sumy v energetice. Eurelectric odhaduje, že Evropa potřebuje do roku 2030 investovat do distribučních a přenosových sítí přibližně 584 miliard eur, tedy zhruba čtrnáct bilionů korun. Evropská komise v rámci akčního plánu pro sítě (Grids Action Plan, součást REPowerEU) počítá s tím, že investice do sítí se musí do konce dekády zhruba zdvojnásobit oproti současnému tempu.

Kdo to zaplatí? Z velké části koncoví odběratelé prostřednictvím regulované složky ceny za distribuci – to je politicky citlivé téma, protože náklady na modernizaci sítě se promítnou do každé faktury za elektřinu. Regulátoři, u nás ERÚ, musí najít rovnováhu mezi tím, aby distributoři měli dost peněz na investice, a tím, aby účty nevystřelily nesnesitelně nahoru. K tomu přistupují evropské fondy – Connecting Europe Facility, Modernizační fond nebo národní operační programy.

Problém je, že peníze samy o sobě fronty nezkrátí. I kdyby ČEZ Distribuce nebo ČEPS měly zítra k dispozici neomezený rozpočet, stavební povolení na novou rozvodnu jim to nezrychlí. Bez reformy povolovacích procesů zůstanou miliardy eur zaparkované v projektové dokumentaci.

Baterie a chytré sítě jako záplata, ne řešení

Zatímco se čeká na nová vedení, provozovatelé sítí i výrobci hledají způsoby, jak vymáčknout víc z toho, co už mají. Bateriová úložiště instalovaná přímo u zdroje nebo v komunitě dokážou zploštit špičky výroby a spotřeby a snížit tlak na lokální trafostanici. Chytré řízení – tedy sledování skutečného zatížení v reálném čase místo statických rezerv – umí odhalit kapacitu, která na papíře „není", ale fyzicky existuje.

Přesně tady vstupuje do hry koncept sdílení elektřiny a agregace flexibility. Když domácnosti a firmy sdílejí vyrobenou elektřinu mezi sebou místo toho, aby ji každá zvlášť posílaly do sítě a zpátky, ubývá zbytečných toků energie tam a zpět po přetížených vedeních. Platforma SmartEnergyShare stojí přesně na tomto principu – umožňuje přerozdělovat vyrobenou energii mezi účastníky bez toho, aby každá kilowatthodina musela projít celou distribuční soustavou. Víc o mechanismu najdete na stránce [sdílení elektřiny](https://smartenergyshare.com/sdileni-elektriny).

Podobně funguje i obchodování s flexibilitou – firmy a provozovatelé baterií nabízejí síti schopnost rychle zvýšit nebo snížit odběr, což pomáhá vyvažovat výkyvy, aniž by musel vzniknout nový kilometr vedení. Detaily k tomuto modelu popisuje stránka obchodování s flexibilitou. Bez reálného monitoringu toků v síti ale žádná flexibilita nefunguje – proto roste význam IoT senzoriky, viz IoT monitoring.

Tohle všechno jsou chytré berličky. Nahradí modernizaci sítě jen do určité míry – ne úplně.

Co dělá Česko a co (ne)funguje

Česká republika má oproti řadě zemí jednu výhodu: relativně hustou a technicky slušně udržovanou distribuční síť. Nevýhodou je nedostatečná kapacita v lokalitách s vysokou koncentrací nových FVE – typicky jižní Morava, kde slunce svítí nejvíc a farmáři i firmy staví solární parky nejrychleji.

ERÚ v posledních letech tlačí na zprůhlednění front na připojení – distributoři musí zveřejňovat kapacitní mapy, které ukazují, kde je připojení volné a kde ne. To je krok správným směrem, protože žadatel aspoň dopředu ví, že v jeho lokalitě nemá smysl podávat žádost. ČEPS zase investuje do posílení přenosové soustavy mezi kraji, typicky na trase mezi jižní Moravou a zbytkem republiky, kde vzniká přebytek solární výroby.

Obce a města přitom hrají v celém procesu podceňovanou roli – místní zastupitelstvo často rozhoduje o územním plánu, který určuje, kudy nová vedení nebo rozvodny vůbec mohou vést. Zapojení municipalit do energetického plánování proto není jen ekologická póza, ale praktická nutnost. Víc k tomu na stránce pro obce a města.

Digitalizace sítě – tedy nahrazení ručního odečtu a papírových žádostí online systémy s reálným monitoringem – postupuje, ale pomaleji, než by si distributoři přáli. Investice do IT infrastruktury soutěží o stejné peníze jako investice do mědi a oceli, a měď s ocelí obvykle vyhrávají, protože jsou vidět.

Co si z toho vzít, pokud čekáte na připojení

Pokud jste žadatel o připojení fotovoltaiky nebo baterie a narazili jste na frontu, nejste sami a není to nutně chyba vašeho distributora. Je to systémový problém, který se řeší roky, ne měsíce. Co reálně můžete udělat: sledovat kapacitní mapy distributora, zvážit menší instalovaný výkon, který se vejde do volné kapacity, nebo se zapojit do modelů sdílení elektřiny, které obcházejí část problému tím, že energii nepouštějí zbytečně do přetížené sítě. Firmám a výrobcům se vyplatí podívat se na stránku pro výrobce FVE, kde je popsáno, jak zapojit vlastní zdroj do sdíleného modelu i s omezenou kapacitou připojení.

Evropa svůj cíl klimatické neutrality nesplní tempem papírování z 80. let. Buď se povolovací procesy zásadně zjednoduší – tak jak se to částečně povedlo u samotných obnovitelných zdrojů – nebo zůstanou miliardy eur investic zaparkované ve frontách na stavební úřady. Zajímavý pohled na paralelní řešení nabízí i článek na sdilenielektriny.com o komunitní energetice jako obchvatu přetížené sítě, nebo analýza chytrých sítí na smartenergyshare.info.

Dálnice pro elektřinu potřebujeme stejně naléhavě jako dálnice pro auta. Rozdíl je, že u silnic aspoň víme, kde kopat.

Zdroje

Obchodujete s batteriovými úložišti nebo hledáte partnera pro flexibilitu a day trading elektřiny? SmartEnergyShare nabízí kompletní řešení pro BESS projekty od 50 do 250 kW — obchodování flexibility, SVR služby a IoT monitoring. Zjistěte víc →

Další články na toto téma najdete na: SdileniElektriny.com Proč 50 % sdílení nestačí a jak dosáhnout 98% účinnosti Vice o přátelství bez