Italský průmysl tlačí na vládu kvůli vysokým cenám elektřiny: Chce komisaře pro rychlejší povolování OZE
Italská fabrika na výrobu keramiky v Sassuolu má dnes jeden velký problém. Není to nedostatek zakázek ani nekvalitní hlína. Je to fakt, že jejich konkurent ve Španělsku nebo Francii platí za megawatthodinu elektřiny skoro o polovinu méně. Zatímco v Římě se politici hádají o barvu fasád historických budov, italský průmysl pomalu krvácí. Situace došla tak daleko, že největší průmyslová lobby v zemi, Confindustria, už neprosí, ale dává ultimáta. Chtějí „energetického cara“ – komisaře s mimořádnými pravomocemi, který rozkopne dveře byrokratických úřadů a dovolí konečně stavět solární a větrné parky tam, kde dávají smysl.
Proč Itálie platí „daň za neschopnost“ a co to dělá s trhem
Když se podíváte na mapu evropských spotových cen elektřiny, Itálie svítí jako varovný vykřičník. Důvod je prostý a bolestivý zároveň: extrémní závislost na zemním plynu. Italský energetický mix je historicky postaven na paroplynových elektrárnách, což v době levného ruského plynu vypadalo jako skvělý nápad. Dnes je to past. Itálie sice plyn dováží z Alžírska nebo přes terminály LNG, ale cena na burze se stále řídí tím nejdražším zdrojem, který zrovna pokrývá poptávku. A tím je v italském případě téměř vždy plyn.
Průmyslníci v čele s Emanuelem Orsinim, šéfem Confindustrie, bijí na poplach. Tvrdí, že italské firmy platí za energii o 40 až 50 % více než jejich němečtí nebo francouzští kolegové. To není jen drobná nevýhoda, to je likvidační rozdíl pro odvětví jako je ocelářství, výroba papíru nebo chemický průmysl. Když se k tomu připočte vysoká volatilita, kterou ukazuje spotová cena elektřiny denní trh, mají italské firmy hlavu v oprátce. Plánování výroby se stává adrenalinovým sportem, kde jedna špatně načasovaná směna může smazat měsíční zisk.
Italská vláda sice slibuje hory doly, ale realita pokulhává za ambicemi. Podle Confindustrie je v Itálii aktuálně v „procesu schvalování“ přes 1 300 projektů na obnovitelné zdroje energie (OZE). Kdyby se všechny spustily zítra, cena elektřiny by spadla o desítky procent. Jenže tyhle projekty neleží na stolech inženýrů, ale v šanonech úředníků, kteří řeší, zda solární panely nenarušují „vizuální integritu toskánské krajiny“. Ironií je, že ta samá krajina za pár let možná nebude mít nikoho, kdo by ji obhospodařoval, protože místní průmysl prostě zkrachuje.
Byrokratické peklo: Když je památkář silnější než energetik
V Itálii existuje úřad zvaný „Soprintendenza“. Jsou to strážci kulturního dědictví a estetiky. Mají v popisu práce chránit historii, což je chvályhodné, dokud nezačnou blokovat větrnou farmu 50 kilometrů od nejbližší památky, protože by „mohla být vidět z kopce, kde kdysi stál římský legionář“. Právě tahle institucionální brzda je hlavním důvodem, proč průmysl žádá komisaře. Italský schvalovací proces pro OZE trvá v průměru sedm let. Pro srovnání – technologie solárních panelů se za sedm let posune o dvě generace.
Průmyslové svazy proto navrhují model „Energy Release“. Jde o mechanismus, kde by stát garantoval firmám fixní cenu elektřiny výměnou za to, že firmy investují do vlastních zelených zdrojů. Jenže k tomu potřebujete ty zdroje postavit. A tady narážíme na zeď. Pokud chce firma v Itálii postavit vlastní větrník, aby snížila své náklady na pro firmy, čeká ji kolečko po deseti úřadech, kde každý má právo veta.
Zatímco v Česku řešíme Lex OZE 2 a 3 a učíme se, jak funguje sdílení elektřiny, v Itálii je to boj o holé přežití. Průmyslníci chtějí, aby komisař mohl rozhodnout „nad hlavami“ regionálních úřadů. Je to radikální krok, který narušuje italský federalismus, ale Orsini a jeho lidé tvrdí, že energetická bezpečnost je otázkou národního zájmu, nikoliv estetického cítění lokálního úředníka v Perugii. Pokud se nepodaří permiting zrychlit z let na měsíce, italská ekonomika, která je druhou největší průmyslovou základnou v EU po Německu, začne nezvratně stagnovat.
Komisař jako spása: Může jeden člověk pohnout s italským státem?
Představa energetického komisaře s „mečem v ruce“ zní lákavě. V Itálii už podobné modely v minulosti fungovaly – například při stavbě dálnic nebo při řešení krizí s odpady. Problém je, že energetika je komplexní systém. Nejde jen o to „zapíchnout solár do země“. Potřebujete posílit přenosovou soustavu, vybudovat bateriové úložiště a zajistit, aby síť zvládla nárazovou výrobu z jihu Itálie (kde nejvíc svítí) a přenesla ji na sever (kde je nejvíc továren).
Komisař by měl mít pravomoc označit vybrané projekty za „strategické“. To by v praxi znamenalo, že lhůty pro vyjádření úřadů by byly zkráceny na minimum (například 30 dnů) a pokud se úřad nevyjádří, bere se to jako souhlas. To je v italské (i české) státní správě revoluční myšlenka, která vyvolává u byrokratů osypky. Nicméně Confindustria argumentuje tím, že bez tohoto „násilného“ zásahu do systému se Itálie nikdy nezbaví nálepky nejdražšího energetického trhu v Evropě.
Tento tlak na vládu Giorgie Meloniové navíc přichází v době, kdy se Evropa snaží o dekarbonizaci. Itálie má obrovský potenciál v agrivoltaice a offshore větrných elektrárnách ve Středozemním moři. Jenže bez jasného velení se tyhle projekty utápějí v nekonečných soudních sporech s ekologickými spolky a místními samosprávami. Komisař by tak nebyl jen „povolovačem“, ale i arbitrem, který musí vyvážit ochranu přírody s potřebou nakrmit italské pece a stroje levnou energií. Pro firmy, které už dnes využívají smart energy monitoring, je tohle světlo na konci tunelu.
Smart Energy a flexibilita: Jak italské firmy nečekají na vládu
Zatímco se velká politika přetlačuje o komisaře, inovativní firmy v Itálii berou osud do vlastních rukou. Chápou, že čekat na stát je recept na bankrot. Investují proto do technologií, které jim umožňují hrát se spotovými cenami. Instalují vlastní systémy řízení energie a budují mikrogridy. Tohle je přesně to, co v našich podmínkách propaguje platforma pro sdílení elektřiny. I v Itálii se začíná mluvit o energetických komunitách, i když legislativa je tam stejně kostrbatá jako u nás.
Klíčem k přežití je flexibilita. Italské firmy se učí vypínat energeticky náročné procesy v době, kdy je elektřina nejdražší, a naopak zapínat stroje, když fouká vítr a ceny padají k nule. K tomu ale potřebujete data a chytré algoritmy. V Itálii roste trh s takzvanými „Aggregators“, kteří sdružují malé výrobce a spotřebitele a prodávají jejich flexibilitu na trhu. Více o tom, jak tento model funguje a jaké výhody přináší, se dočtete v sekci obchodování flexibility.
Dalším trendem je instalace průmyslových bateriových úložišť (BESS). Ty umožňují firmám překlenout špičky, kdy je síť přetížená a tarify jsou nejvyšší. V kombinaci s vlastní fotovoltaikou na střeše továrny tak firma může snížit svou závislost na externí síti až o 40 %. Je to sice nákladná investice, ale při italských cenách elektřiny je návratnost takového systému často pod pět let. To už je argument, na který slyší i konzervativní finanční ředitelé italských rodinných firem. O tom, jak moderní technologie mění energetiku, píše také blog SmartEnergyShare.info.
Česká lekce z italských potíží: Jsme na tom lépe?
Při pohledu na Itálii se může zdát, že jsme v Česku v pohodě. Máme jádro, máme uhlí (zatím) a naše ceny na burze jsou často nižší než ty italské. Ale nenechme se mýlit. Italský scénář je pro nás varováním. I u nás naráží stavba větrných elektráren na odpor obcí a nekonečné povolovací procesy. I u nás se průmysl bojí vysokých cen po odchodu od uhlí. Italský tlak na „energetického komisaře“ je de facto voláním po tom, aby energetika přestala být politickou hračkou a stala se technickou prioritou.
V Česku máme výhodu v tom, že se nám podařilo nastartovat legislativu pro sdílení energie. Pokud se podíváte na reference projekty, uvidíte, že i u nás už vznikají komunitní systémy, které by Itálie mohla závidět. Ale permiting pro velké zdroje je u nás stále bolestivý. Pokud se nepoučíme z italského byrokratického pekla, můžeme za pár let řešit stejný problém – odchod průmyslu do zemí, kde elektřina není luxusním zbožím, ale dostupnou komoditou.
Závěrem lze říct, že italský průmysl bojuje o duši své ekonomiky. Požadavek na komisaře pro OZE není projevem autoritářství, ale projevem zoufalství. V době, kdy se svět mění na digitální a elektrický, si žádná země nemůže dovolit nechat své nejlepší firmy vykrvácet kvůli razítku úředníka z minulého století. Itálie je v tomto ohledu laboratoří Evropy. Pokud uspějí a dokáží své energetické ceny zkrotit pomocí masivního rozvoje OZE pod vedením jednoho silného manažera, bude to recept pro celou EU. Pokud selžou, italské Sassuolo přestane vyrábět keramiku a stane se jen skanzenem pro turisty, kteří budou obdivovat krásnou krajinu bez solárů, ale také bez práce.
Více o legislativních příbězích a energetických strategiích najdete na portálu ShareElectric.cz. Pro aktuální data o cenách a možnostech připojení doporučujeme sledovat také stránky ERÚ.
Zdroje
- Confindustria: Energy Release a výzvy průmyslu - oEnergetice.cz: Analýza italského trhu s plynem a elektřinou - BloombergNEF: European Energy Prices and Industrial Competitiveness - OTE-CR.cz: Výsledky obchodování na denním trhu - PV Magazine: Italy’s RES permitting bottleneck
Obchodujete s batteriovými úložišti nebo hledáte partnera pro flexibilitu a day trading elektřiny? SmartEnergyShare nabízí kompletní řešení pro BESS projekty od 50 do 250 kW — obchodování flexibility, SVR služby a IoT monitoring. Zjistěte víc →
Další články na toto téma najdete na: SmartEnergyShare.cz Itálie se vrací k atomu. A Evropa možná zachrání svou ene... Vice o spotová cena